Hornické skopičiny

Nečekal jsem až takovou ve své podstatě kladnou odezvu na předešlé povídání o hornících v Moskvě. Čtenáři mi posílali emaily, jestli by těch moskevských příhod nebylo více. Samozřejmě bylo a rád se o ně s vámi, milí čtenáři, podělím. Jen bych chtěl sdělit diskutérům, že popisuji skutečný stav věci z té více jak třicet let staré doby a jakákoliv podoba ze současností je čistě náhodná.

Moskva pro nás byla městem kontrastů.

Historická část Starý Arbat ohromovala množstvím pamětihodností skoro na každém kroku, ale rád bych se věnoval Kalininskému prospektu - dnes Nový Arbat.

Dopoledne jsme zde vyráželi za nákupy do prostorných obchodů, alespoň nám tak opticky připadaly, protože každé vystavené zboží mělo svůj vymezený prostor jak někde na vernisáži.

Tak například na jedné takové prodejně elektroniky bylo nabízeno pět typů holicích strojků na ploše o velikosti malého plaveckého bazénu.

Mělo to své výhody - zboží si mohlo najednou prohlížet i deset zákazníků, aniž by se tlačili.

Po naší návštěvě nebylo již co vystavovat: ceny elektroniky byly oproti našim o dobrých 50 % nižší.

Zakoupil jsem zde mimo jiné i elektrický hrací budík, který co hodinu měl spustit zvonkohru Kremelského orloje.

Spustil se, jen když člověk manuálně ručičkami objel kolečko, hodinový strojek nefungoval.

Na reklamaci vysvětluji prodavačce vzniklý problém, že budík sice hraje, ale nejde.

Ta si ho prohlížela, jak zkušený hodinář, pak spustila melodii a vítězoslavně zvolala:"Časy Igrajut!“

"Da, da, igrajut, no nějidut,“pravím já,"no igrajut vsjo vparjadke,“opáčila žena za pultem. Nevím, jak dlouho bychom se dohadovali, kdyby jí nekončila pracovní doba.

Nervózně nahlížela přes výlohu k metru, kde se tvořila fronta Moskvanů spěchajících z práce, sáhla pod pult, vytáhla nové hodiny a vytlačila mne z prodejny ven.

Nestačil jsem říct ani "spasíba".

Kalininský prospekt je lemován různými obchody hlavně nás zajímaly potraviny s možností zakoupení kvalitní sovětské vodky.

V dopoledních hodinách to prakticky nebylo možné, protože v té době tam panoval takzvaný suchý zákon a veškerý alkohol se v bednách objevil na pultě tuším až v jednu hodinu odpoledne, ve tři hodiny opět zmizel jak mávnutím kouzelného proutku.

Hodinu před zahájením výdeje se začala vytvářet fronta podobná té u Mauzolea. Byla velmi spořádaná, ale jen po dveře obchodu.

Za dveřmi platilo, co uzmeš, je tvoje.

V tom jsme se místním nemohli rovnat. Pokud jsem si láhev prohlížel více jak pět sekund a nedal do košíku, byla mi z rukou lačně vytrhnuta dalším zájemcem.

Tak se stávalo, že jsme z obchodu vypadli jak z kina -  bez vodky a knoflíků od kabátu.

Stojíme před prodejnou a pozorujeme ten cvrkot, když tu vidíme vedle postávat dva muže a každý má vztyčený jeden palec.

Záhy celou hru pochopíme.

Ke skupince se připojovali další mužici a taky zvedali palec, až jich bylo pět, vložili do rukou hlavního organizátora po jednom rublu ten se šikovně protlačil frontou a za chviličku si naše pětice přihýbala přímo z láhve.

Míra pro každý hlt byla šířka palce přitlačeného na skle láhve a heslo pro vstup do takové skupinky znělo"razlivajetě"?

Vybrali jsme si taky jednoho, se kterým jsme trávili odpolední dýchánky na Novém Arbatu. Byl velmi šikovný a dokázal frontu obelstít i třikrát za sebou, taky měl příznačné jméno.

Jmenoval se Timur.

Doslov.

Pitný režim v Moskvě byl teda vyřešen. A to k naší plné spokojenosti. Zde vážně platilo- kvalita za rozumnou cenu.

Jednu lahvinku Novosibirské vodky jsem se snažil dovézt domů, ale potvůrka rentgen na letišti ji odhalil, přestože byla dobře zabalená v pyžamě.

Ten de si určitě pár celníků ušetřilo stání ve frontě na Kalininským prospektu, nebyl jsem totiž sám, kdo měl podobný nápad.